Kovat či nekovat?
Kovat či nekovat? Tahle otázka leží v mysli snad každého chovatele koní. Většina má určitě jasno ale pro ty, kteří ještě nevědí máme některé fakta, které jej mohou v rozhodování ovlivnit.
V dnešní době se pomalu ale jistě rozmáhá přirozený chov koní a sním i trend ,,bosých kopyt,,. I my sme tomuto způsobu podlehly. A máme k tomu i jistý důvod...po nastudování několika materiálů v podobě knih a článku v koňských časopisech sme uznaly, že pro naše účely je toto řešení nejvhodnější. Kopyta koní jsou sice od přírody poměrně odolná ale některými vlivy sme je my lidé oslabyli. Tím jak do nich vtíráme různé mastičky atd jim vlastně spíše škodíme než pomáháme. Zdravé kopyta se přizpůsobují prostředí v kterém žijí. Když je příliš sucho tak se samy zvlhčují a přijmají vlhkost z okolí a když je zase příliš vlhko tak zase absorbují méně. Tím, že je různě mažeme jim ,,zlenivýme,, jejich rohovinu a ta pak může dělat neplechu v podobě, že se málo zvlhčuje a naopak. Pokud chceme u koníka zdravé kopyta pohlédněme znovu do jeho života v přírodě. Jakto, že jeho kopyta byla zravá i přes nepřízeň přírody? Tím, že denně nachodil i několik desítek kilometrů za potravou se mu s každým krokem prokrvovalo a obrušovalo kopyto a při styku s vodou i zvlhčovalo. Co tedy ke zdravým kopytům potřebujem? Hodně pohybu po ani né změklém ani né tvrdém povrchu, nejlépe každodenní máčení kopyt (hlavně v létě a okolo 10 min/den) a časté strouhání po nepatrných kouscích. Teť se ale dostaňme k naší hlavní otázce. V některých případech je kování podle mého názoru možné ale z 90% zcela zbytečné. Na co vlastně podkovy jsou? Víte to vlastně vůbec? Někteří koně kovají jen z toho důvodu, že slyšely že je to dobré ale vlastně sami neví, proč tak učinili. Kovat se koně začali už od nepaměti z důvodu, že koně začaly být stále více využíváni a jejich kopyta neustálý nápor nevydržela. Rohovina se lámala a kůň kulhal. Kováním se kopyto nenamáhalo protože podkova umožňovala styk se zemí jen v určitých tlakových bodech. Pracovní výkony koně se tím zlepšily ale celkový stav koně nikoliv. Kopyta se pod podkovou zůžovala a strácela cit. Navíc při sundání podkov nastaly zdravotní problémy. Kůň byl použitelný jen v případě, že měl podkovy. Někteří lidé ale zjístili, že při správné péči o kopyta, inspirováno konmi v přírodě, se dá dosáhnout stejných sportovních výsledku a že podkovy vlastně nejsou potřeba ale spíše na škodu. Kůň je totiž jezditelný déle, než kovaní koně a mají méně problému s kopyty (je to individuální). Je jasné, že ve vrcholovém sportu asi bosého koně neuvidíte ale až jednou uvidíte celoživotně kovaného koně jako bosého veterána na dožití, naskytne se vám nemilý pohled na koně se zdravotními problémy jak s kopyty tak i se šlachami a klouby narozdíl od typově stejného koně, který byl celý život naboso využíván k rekreačním účelům. Proto vám radím, pečujte správně o vašeho koníka a jeho kopýtka a on vám to 100x vrátí i v podobě sportovních výkonů! Zvažte ještě párkrát výhody a nevýhody kování a bosého způsobu úpravy kopyt a řekněte si narovinu, co od svého koně čekáte ať už to jsou sportovní výkony nebo váš partner na celý život.
Doporučená literatura a materiály: H. Strasserová (Celostní ošetřování kopyt koní, Podkování je toto zlo opravdu nutné?) a Václav Vydra (články v časopise KoněaHříbata nebo na www.vaclavvydra.cz)